Řeknu vám jednu malou informaci ze zákulisí. Každý ví, že fotbalisté mají skupinové chaty na WhatsAppu. Jednu mám pouze pro mé přátele z domova a další výhradně pro spoluhráče z Barçy. Má oblíbená vás ale možná překvapí. Na počátku sezóny, kdy už jsme v lize byli o 8 nebo 9 bodů před Realem Madrid, jsem založil speciální skupinu pro některé hráče ze španělského národního týmu, kteří hrají za Real Madrid a Barcelonu.

Pokud čtete pouze to, co tvrdí média, určitě si myslíte, že jeden druhého navzájem nesnášíme. Faktem však je, že spolu všichni vycházíme opravdu dobře a píšeme si sem a tam o taktice a fotbalových filozofiích, či dokonce o knihách, které čteme.

...

... Ne, samozřejmě si dělám legraci. Všechno, co v té skupině děláme, je, že jeden navzájem píšeme hovadiny o Barçe a Realu!

Je to nejlepší. Jsme jako malé děti. A je pravdou, že je to nyní obzvláště zábavné pro mě, jelikož jsme o 15 bodů před Realem v lize. A tak jsem velmi kreativní v mých odpovědích. V minulé sezóně, kdy chlapi z Realu vyhrávali všechno, se cítili poměrně dobře. Když jsem je potkal na tréninku reprezentace, konstantně mluvili sračky.

Pokaždé, kdy v minulém ročníku vyhráli zápas, sdíleli na Instagramu fotky ze šatny bez triček. Pamatujete si to?

Smáli se, zatínali svaly jako The Rock a psali #HalaMadrid s malými smajlíky pohárů. Tuto sezónu to však má jiný nádech. Všechny jejich fotky na Instagramu vypadají velmi vážně. 'Dnes 3 body. Musíme pokračovat v tvrdší práci.'

Tak jim ve skupině na WhatsAppu píšu: 'No tak, kluci, proč tak vážně?!'

Za to přidám malého uplakaného smajlíka a smějícího se smajlíka.

Dokonce jsem tu skupinu speciálně pojmenoval. Jmenuje se: BLAHOPŘEJEME.

Mohu s těmito kluky vtipkovat, protože to jsou mí bráchové z národního týmu Španělska. Možná si navzájem nenávidíme naše kluby, ale všichni hrajeme za stejnou zemi, se stejným snem a to je něco, na co jsem velmi, velmi pyšný. Už od mala, kdy jsem sledoval Luise Enriqueho krvácet přes celý svůj dres na Mistrovství světa v roce 1994, bylo mým snem hrát za reprezentaci.

Jsem nesmírně pyšný, že mohu nosit znak každé čtyři roky na Mistrovství světa. Tohle možná překvapí některé lidi. Pokud sledujete televizi v Madridu, řeknou vám o mě velice odlišný příběh. Řeknou, že jsem zrádce a že chci roztrhat zemi na kousky kvůli mé veřejné podpoře práva katalánského lidu na volby v referendu o nezávislosti.

Nikdy jsem ani neokomentoval to, jak bych volil. Nesnažím se být politikem a přesvědčovat lidi. To, čemu věřím, je irelevantní. Jsem pouze jeden názor z milionů. V co ale věřím, je to, že 7 a půl milionů lidí z mé rodné domoviny v Katalánsku má právo hlasovat o této otázce mírumilovným způsobem. Problém je velmi komplikovaný a vyžaduje hodně promyšlení a debaty. Osobně se nacházím ve zvláštní situaci, jelikož nejšťastnějším momentem mého života byla výhra na Mistrovství světa za Španělsko, ale na druhou stranu je být Kataláncem v mé krvi. To jsou mí lidé, mé dědictví a má země. A když 80 % lidí z Katalánska řekne, že chce volit, věřím, že by měli být vyslyšeni. Pokud tento názor nutí mé vlastní krajany mě nemít rádo ... inu, jsem perfektně klidný s touto myšlenkou.

Je to zábavné. Všiml jsem si, jak někteří lidé v Americe začali hráčům NBA říkat, aby 'zmlkli a driblovali', když vyjádří svůj názor na reálné problémy ve společnosti.

Je to směšné, že?

Stejné je to i tady ve Španělsku. Tvrdí: 'Prostě drž hubu a hrej fotbal. To je všechno, co znáš.'

Omlouvám se, ale nebudu prostě držet hubu. Není to všechno, co znám. U fotbalistů to jde více do hloubky, než si většina lidí uvědomuj a podle mého je důležité, abychom vyjádřili sami sebe a naše pohledy. Fotbalisté jsou lidskými bytostmi a to je něco, co se v dnešním mediálním světě, ve kterém žijeme, vytratilo. Existují věci, které se dějí v našich životech a o nichž veřejnost nemá ponětí. Ano, můžete si vygooglit výsledky zápasů a vygooglit si přestupové spekulace, ale nedokážete vygooglovat to, jak se člověk cítí, nebo co jej motivuje, nebo čeho se obávají.

Dovolte mi, abych vám ukázal několik příkladů z mého vlastního života.

Ohlížím se za posledními deseti lety mé kariéry a vyhrál jsem Mistrovství světa, Ligu mistrů, La Ligu, španělský pohár ... vyhrál jsem všechno, jak rád připomínám mým přátelům z Madridu na WhatsAppu. laugh

Ale před deseti lety jsem byl skoro v prdeli. Můj celý život se mohl vyvinout velmi odlišně, kdyby nebylo Sira Alexe Fergusona.

Do Manchesteru United jsem dorazil jako kluk a odešel jako muž. Byly to pro mě šílené časy, jelikož jsem předtím nikdy nebyl z domu. Svých prvních 17 let jsem strávil vyrůstáním ve Španělsku v mládežnické akademii Barcelony a měl jsem skoro pocit, jako bych hrál za místní školní tým nebo tak něco. Znal jsem tam každého a byl jsem blízko mé rodině. Fotbal tak pro mě byl pouze zábavou. Vůbec jsem nerozuměl obchodní stránce hry. Pak jsem přišel do United a upřímně jsem byl v naprostém šoku.

Jeden z mých úplně prvních zápasů na Old Trafford. Byli jsme v kabině, připravovali se a já byl nervózní jak blázen. Představte si to - je mi 18 let, sedím v té malé šatně a navlékám si štulpny vedle Ruuda Van Nistelrooye a Ryana Giggse a Ria Ferdinanda. Chtěl jsem být neviditelný. Myslel jsem si: 'Odveď svou práci a ať si tě nikdo nevšimne.

A tak tam sedíme, čekáme, než přijde trenér a promluví k nám a já sedím doslova vedle Roye Keana. Šatna je tak malá, že se naše nohy téměř dotýkají. Není tam vůbec místo.

Je naprosté ticho. Náhle šlo slyšet malé vibrace. Velmi jemné.

Bzzzzzz ……

………….. Bzzzzzzz.

Roy se dívá kolem místnosti.

Bzzzzzz ……

A kurva.

Uvědomil jsem si, že to jsem já. Je to můj telefon. Nechal jsem jej na vibracích a je v kapse od mých kalhot nacpaný v tašce na oblečení, která visí hned za Royovou hlavou.

Roy nemohl najít, odkud ten zvuk pochází. Nyní se dívá kolem dokola jako šílenec. Jeho oči se upírají všude a snaží se na to přijít. Znáte tu známou scénu Jacka Nicholsona v Osvícení, kdy prorazí skrze dveře? Tak to vypadalo.

Zakřičel na všechny: 'Čí je ten telefon?!'

Ticho.

Zeptá se znova.

Ticho.

'Čí. Je. Ten. Zasraný. Telefon. Kurva?!

Konečně jsem promluvil, jako malý klouček. Velmi něžně jsem řekl: 'Moc se omlouvám. Je můj.'

Roy mě objal, zasmál se a řekl, abych to neřešil.

...

... Ale no tak, samozřejmě žertuji. Roy se pomátl! Přede všema se zbláznil! Bylo to neuvěřitelné. Skoro jsem se posral. Ale byla to dobrá lekce.

Nyní, v roce 2018, je všechno jinak. Všechny ty děti jsou před zápasy na svých iPhonech. Ale tehdy, v roce 2006? Byl to jiný svět. To jste nedělali a obzvláště ne v United. Ne v Royově šatně. Byla to jedna z tisíce chyb, kteoru jsem udělal, když jsem byl v United.

Nebylo to vůbec snadné. Nešlo jenom o fotbal, který byl obtížný. Byl to jazyk, kultura a osamění. Izolace byla nejhorší částí. Být pryč od své rodiny v sedmnácti letech a obklopený dospělými muži, legendami a manažerem, jakým je Sir Alex ... bylo to velmi komplikované. Když lidé uvažují nad tím, proč se talentovaní mladí fotbalisté neprosadí v zahraničí, mohu vás ujistit, že obvykle to nemá co do činění s jejich technickými kvalitami. Vždy se toho děje mnohem více, než vidíte. První dva roky, co jsem byl v Anglii, jsem zažil spoustu večerů, kdy jsem přišel domů z tréninku a v Manchesteru už byla ve čtyři hodiny tma a já byl na svém bytě naprosto sám. Bylo to deprimující. Pak mi samozřejmě volala má matka a já jí lhal a říkal: 'Ale ne, jde to skvěle, mami. Všechno je skvělé.'

Ale nešlo to skvěle. Byla to sračka. Chtěl jsem skončit a vrátit se domů do Španělska. Pamatuji si, že v té době mi můj otec vždy řekl něco, co bylo extrémně důležité.

Stěžoval jsem si mu: 'Nevím, tati. Manažer mi nevěří. Ti kluci jsou tak silní. Cítím se mizerně.'

A on říkaval: 'Ale víš co? Dnešek byl možná špatný. Nicméně zítra opět vyjde slunce.'

Nevím proč, ale díky tomu jsem se cítil lépe. Drželo mě to nad vodou. A měl jsem velké štěstí, protože ač jsem byl tak naivní a tak nezkušený, Sir Alex se ke mě choval fenomenálně od prvního dne. Všichni nejlepší trenéři mají tuto kvalitu - i když vás nestaví a i když jsou na vás tvrdí - a přinutí vás věřit v tom, že jim na vás opravdu záleží. Sir Alex byl pro mě jako druhý otec. Donutil mě si to zasloužit, ale nakonec jsem dostal šanci.

V roce 2007, po dvou letech v Anglii, mi řekl, že v té sezóně odehraji 25 zápasů. Všechno začlo dobře. Trochu jsem toho odehrál vedle Ria. A pak jsme v listopadu jeli hrát do Boltonu.

Kurva ...

Pořád vidím ten letící míč ve vzduchu.

Byla to standardní situace. Měl jsem hlídat Nicolase Anelku. Bolton nakopl míč do vápna a já si pomyslel: 'Budu agresivní'. Vyskočil jsem, abych odhlavičkoval míč pryč a úplně jsem jej minul. Bylo to jako něco vytažené z noční můry. Míč prostě ... pokračoval v letu. Byl to ten žluto-fialový míč Premier League. Vzpomínáte na něj? Proletěl mi kolem hlavy jako balón.

Přistál jsem se a otočil se ve zděšení. Anelka zpracoval míč a jednoduše skóroval. Nakonec jsme prohráli 0:1 a byla to moje chyba. Když jako mladý obránce uděláte takovou chybu, manažer vám už zkrátka nemůže věřit. I když ve vás chce věřit, tak nemůže. Doslova v momentu, kdy Anelka zpracoval míč, jsem si pomyslel, že jsem ztratil důvěru Sira Alexe a pravděpodobně důvěru většiny fanoušků United.

Sir Alex mi slíbil 25 zápasů v té sezóně a nakonec jsem jich odehrál 12. Bylo to nesmírně obtížné období. Po té chybě jsem cítil, že jsem skončil kariéru. Nakonec to byl její začátek, ale pouze díky tomu, co pro mě Sir Alex Ferguson udělal. Víte, ke konci sezóny mi můj agent sdělil, že Barcelona má zájem mě přivést zpět. Popravdě jsem tomu nemohl uvěřit. Má přesná slova k němu byla: 'To nedává smysl. Nehraji v United, tak proč by mě chtěli?'

A on odpověděl: 'No, znají tě. Věří v tebe.'

Samozřejmě jsem byl nadšený. Chtěl jsem se vrátit domů. Ale věděl jsem, že musím absolvovat velmi obtížnout konverzaci se Sirem Alexem. V mém kontraktu nebyla žádná výkupní klauzule a United si mohlo stanovit jakoukoliv cenu, kterou chtěli a tak jsem jej musel přemluvit, aby mě pustil. Byla to jedna z nejtěžších konverzací v mém životě, protože se o mě tak skvěle staral. Vešel jsem ale do jeho kanceláře a byl k němu upřímný. Řekl jsem: 'Poslyšte, cítím, že jsem přišel o vaší důvěru. Barcelona je mým domovem. Chci se vrátit. Doufám, že mě pustíte.'

Měli jsme dlouhou diskuzi a rozhodl se, že jsem byl upřímný a souhlasil s tím, že mě na konci sezóny pustí.

Ale to není konec našeho příběhu. Fotbal dokáže být velmi komplikovaný. Hádejte, komu jsme na konci sezóny čelili v semifinále Ligy mistrů. Samozřejmě, byla to Barcelona. Neměl jsem žádnou šanci na start. Byl jsem třetí volbou na středním obránci. Ale hned před prvním zápasem na Camp Nou vypadl Nemanja Vidić kvůli zranění. Najednou jsem měl předstoupit a hrát před devadesáti tisíci lidmi proti mému dětskému klubu.

Byl jsem vzrušený, nervózní, v šoku ... všechno.

Před zápasem jsme měli naši obvyklou dvouhodinovou siestu na hotelu. Já samo sebou nemohl usnout. Náhle někdo zaklepal na dveře a já se podíval kukátkem.

Není to uklízečka. Je to Sir Alex.

Věděl jsem, že se něco děje, jelikož on nikdy nechodil před zápasem za hráči. Otevřel jsem dveře a on pravil: 'Gerarde, s lítostí ti oznamuji, že dnes nemůžeš nastoupit. Dohoda je téměř hotova. Pokud tě nechám hrát a ty odehraješ špatný zápas, budou říkat, že to je kvůli tomu, že se chystáš do Barcelony. Nemohu tě tak postavit do sestavy. Chtěl jsem jen, abys věděl proč.'

Abych pravdu řekl, byl jsem poměrně devastován. I když jsem chtěl jít domů, byl jsem připraven v tom utkání vydat všechno za United a Sira Alexe. Bylo mým snem hrát na Camp Nou v Lize mistrů. Velmi moc mě to bolelo. Ale nakonec učinil Sir Alex správné rozhodnutí. Všechno vyšlo nejlépe pro všechny strany. Na Camp Nou jsme remizovali 0:0 a pak jsme Barçu vyřadili na Old Trafford. Povedlo se nám vyhrát jak Ligu mistrů, tak Premier League a já mohl odejít domů za velmi dobrých okolností.

Díky Siru Alexovi jsem zažil jednu z největších rarit ve fotbale. Odešel jsem tím nejlepším možným způsobem. Tehdy jsem to tak necítil, ale ta chyba proti Boltonu byla nejlepší věcí, která mě v životě potkala. Nakonec za mě Barcelona zaplatila jenom 5 milionů dolarů. Přišel jsem jako čtvrtý stoper a nikdo ode mě neočekával hodně. Avšak díky fotbalovému mozku Pepa Guardioly a jeho důvěry ve mě jsem na konci sezóny hrál po boku Carlese Puyola. Carles si mě vzal pod svá křídla a měl na mě obří vliv. Naučil jsem se od něj spoustu věcí a utvořili jsme partnerství, které se rozšířilo do španělského národního týmu.

Kdybyste mi při návratu do Barcelony řekli, že za dva roky budu stát vedle Puyola a zvedat trofej pro vítěze Mistrovství světa, myslel bych si, že jste naprosto šílení. Fotbal je však zábavným průmyslem a přesně to se stalo. Tak rychle se pro mě všechno změnilo a opravdu mě to donutilo přemýšlet o osudu. Vyšlo by to takto, kdybych neudělal tu chybu na Boltonu? Vyšlo by to takto, kdyby se Sir Alex rozhodl mě udržet ještě další sezónu, aby za mě získal větší přestupní částku?

Je tolik věcí, jenž se dějí v životě fotbalisty a které lidi nevidí. A proto píši tohle. A proto vám musím říct další rychlý příběh. Protože, jak už jsem říkal, fotbal je velmi komplikovaný. Není to jako filmy. Když mi bylo 24 let, byl jsem na vrcholu světa. Vyhrál jsem všechno - La Ligu, Ligu mistrů, Mistrovství světa. Hrál jsem pod geniálním manažerem v podobě Pepa Guardioly, který mi opravdu věřil od okamžiku, kdy jsem přišel. Hrál jsem za klub, který jsem miloval od doby, kdy jsem byl kluk. Bylo to perfektní.

A pak ...

Zažil jsem nejhorší sezónu v mé kariéře.

V roce 2012 to vypadalo, že se vše rozpadá. nevím proč. Možná jsem ztratil strach, který mě dohnal na tuto úroveň. Ale z jakéhokoliv důvodu jsem začal zpochybňovat sám sebe. V průběhu sezóny začal Pep ve mě ztrácet důvěru. V prvních třech sezónách jsme měli fenomenální vztah. Pořád si Pepa vážím jako manažera. Ale pravdou je, že to byl extrémně obtížný čas. Chtěl, aby byli jeho hráči posedlí fotbalem 24 hodin denně a v tom momentě mého života jsem to nechápal. Nebyl jsem tak oddaný této filozofi. Pep mi zkrátka už nevěřil a klíčový moment přišel, když se rozhodl mě nepostavit do zápasu s Realem Madrid v lize. To mě zničilo.

Začal jsem uvažovat: 'Tohle je ono? Je sen v podobě hraní za Barçu u konce? Takhle rychle to dokáže zmizet?'

Pak se přihodilo něco poměrně šíleného v odvetě semifinále Ligy mistrů proti Chelsea. Další zásah osudu. V prvním utkání jsme na Stamford Bridge prohráli 1:0 a já nehrál. Pep mě postavil do odvety na Camp Nou, abych se pokusil zvrátit věci v náš prospěch, ale popravdě vám nemohu říct cokoliv z toho zápasu.

Zpočátku utkání mě náš brankář Víctor Valdés omylem udeřil kolenem do hlavy při zákroku. Dostal jsem ránu a byl jsem v naprostém bezvědomí. Když jsem se postavil na nohy, nějakým způsobem jsem zůstal ve hře a vím, že jsem asi 10 minut běhal dokola, ale opravdu si nevzpomenu na nic, co se stalo. Nakonec si doktor všiml, že se trápím, stáhli mě ze hřiště, dali na nosítka a rychle odvezli do nemocnice.

Vzbudil jsem se nadcházející den a nemohl jsem si vzpomenout na cokoliv ze zápasu. Ani jsem si nevzpomněl, kdo vyhrál. Měl jsem naprostou mlhu.

Dopadlo to tak, že zápas skončil 2:2 a my byli vyřazeni. Za pár dní oznámil Pep svůj odchod z Barçy. Vypadalo to, jako konec éry a uvažoval jsem, že možná vypršel čas i mě.

Ta sezóna mě opravdu donutila přemýšlet o mé kariéře a mém životě. Bylo to volání po probuzení. Když hrál náš tým o všechno, Pep už mi nevěřil. A pak, když se ke mě konečně otočil, jsem byl knokautován. Někdy si myslím, co by se stalo, kdybych se další den vzbudil a zjistil, že jsme se dostali přes Chelsea. Byl jsem týdny mimo hru kvůli zranění hlavy a tak bych určitě nenastoupil ve finále. Možná bychom vyhráli Ligu mistrů. Možná by se Pep rozhodl zůstat v Barçe. Možná bych v něm už nikdy neobnovil důvěru ve mě. Možná bych právě teď byl v jiném klubu. Namísto toho přišel na další ročník Tito Vilanova jako trenér a on mi dal příležitost se navrátit do sestavy.

Existuje velká spousta takových momentů, které se stanou v průběhu dlouhé kariéry a donutí vás přemýšlet nad osudem a šancí a jak se mohly věci vyvinout jinak. Ale to na titulních stránkách nečteme. Na titulních stránkách jsou věci jednoduché. Ve skutečnosti se nejzajímavější věci dějí pod povrchem.

Lidé se mě například často ptají, jaké to je hrát tolik let s Messim. Kdybych to měl vysvětlit v jedné větě: je to mimozemšťan.

Není z této planety.

Je jediným hráčem, kterého si vybavuji jak hrál poprvé, když nám bylo 13 let a říkal jsem si 'Páni, tohle dítě je odněkud jinud. Toto není lidské.'

Je to zabiják. Je nejlepším, kterého jsem kdy viděl. Ale víte, není to tím, jak útočí. Lidé se mě ptají: 'Jakou nejúžasnější věc jsem viděl udělat Lea na hřišti?' A očekávají, že jim řeknu, jak prodribloval přes tři obránce. A věřte mi, takových historek mám spoustu.

Pro mě je ale důvodem, díky němuž vím, že je z jiné planety, to, co se stane, když nemá míč. V televizi to možná nevidíte, ale já to na hřišti vidím. Musíte vidět jeho obličej, když sprintuje k míči, aby jej znovu vyhrál od obránce. Má pohled ve svých očích, který jsem u jiného fotbalisty neviděl. To jej činí tak skvělým. Nezajímá jej obecenstvo. Velmi zřídka dělá kličky. Je z jiného vrhu. Jeho velikost je v jeho posedlosti vyhrát míč.

To možná neudělá skvělý titulek. Ale když myslím na Messiho opravdová kouzla, není to v tom, co najdete na YouTube. Jde o jemný výraz v jeho očích. Na popsání jeho velikosti bych potřeboval dalších 5 000 slov. Možná v příštím článku!

A tím se vracím na začátek. Tím, jak stárnu a chystám se na svůj poslední světový šampionát v kariéře, uvažoval jsem nad svým místem na zemi. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem se dostal zde a čeho dalšího chci v životě dosáhnout.

Jedním z mých cílů je nikdy nezmlknout.

Věřím, že bychom jako sportovci měli využívat naší platformu ke sbližování se s lidmi a nechat je trochu více pustit do našich životů a do našich myšlenek. Myslím si, že této mentality je nyní zapotřebí více než kdy jindy.

Pokud sledujete televizi v Madridu, média vám řeknou, že všichni v Barceloně se snaží zničit zemi.

Pokud sledujete televizi v Barceloně, řeknou vám, že všichni v Madridu se snaží utlačovat lidi.

Každý je teď za záporáka. Záleží na tom, kde sledujete televizi.

Tvrdí, že národní tým je v krizi kvůli politickým rozdílům. Abych řekl pravdu, o politice nemluvíme téměř nikdy. Jsem příliš zaneprázdněný tím říkat chlapům z Realu, jak jsou v lize v prdeli a oni jsou příliš zaneprázdnění tím, že mi říkají o konspiračních teoriích týkajících se sudích.

Jsem fotbalistou více než polovinu mého života. Nyní je mi 31 let. Říkaval jsem, že ve třiceti skončím. Víte co mě upřímně drží v tom pokračovat dál? Jsou to zážitky, které jsem zažil v kabinách. Je to to poznávání fotbalových géniů, jako Messi a Puyol a Neymar a Roy Keane (i když mě málem zavraždil).

Nakonec, fotbal je dlouhým výletem. Vyhrajete. Prohrajete. Ztrapníte se. Uděláte chyby. Smějete se. Pláčete. Děláte hloupé věci, abyste zabili čas. Možná se svými spoluhráči dokonce podpálíte motorku asistentovi trenéra (než mu samo sebou koupíte zbrusu novou ... tento příběh si nechám na jindy!).

Snad vyrostete z kluka do muže. To je to, co podle mého činí sporty krásné. Je to všechno jeden dlouhý příběh.

Vítejte v Globální hráčské radě.

Gerard Piqué
FC Barcelona a Španělská reprezentace


Titulky k videu (https://www.theplayerstribune.com/en-us/articles/gerard-pique-a-long-story)

Od útlého věku jsem byl členem klubu. Hned po narození ze mě děda udělal člena a tak jsem už od mala měl velmi speciální pouto s tímto klubem. Cítím se jako doma, jakoby to byla má rodina. Pak však nastal den, kdy jsem se rozhodl odejít a to z důvodu, že jsem si myslel, že v FC Barceloně sice můžete být celý život, nicméně v tom specifickém okamžiku jsem musel být fotbalistou.

Nebylo to jednoduché. Prvních šest měsíců v Manchesteru bylo velmi obtížných. Probrečel jsem spoustu nocí. Bylo spoustu dní, kdy jsem se ptal sám sebe, proč tady jsem. Byl jsem sám, moc jsem nehrál, jelikož jsme měli dva velmi, velmi dobré střední obránce - Vidiće a Ria Ferdinanda. Myslím si, že to čtyřleté období - tři roky v Manchesteru United a jeden na hostování v Zaragoze - bylo klíčové v pomoci tomu, kým jsem dnes a kdybych si tímto neprošel, byl bych podle mého úplně jinou osobou.

Šancí jsem měl málo, počasí bylo špatné a jídlo nebylo nejlepší. Když jsem tam dorazil, bylo mi 17 a žil jsem s rodinou, což není nejjednodušší, protože kultura je samozřejmě velmi odlišná. Vzpomínám si, že hned první den jsem jako dezert dostal teplý citronový koláč. Nesnáším koláče a tím spíše, pokud jsou citronové a ještě více, když jsou teplé. Ale sníte to, protože jste tam poprvé a je to nové. Pamatuji si však na to, že se mi chtělo zvracet, nicméně jsem se donutil to sníst. To vás donutí si uvědomit, že nejste doma. I když se vám rodiče v té rodině snaží pomoci jak nejvíce to jen jde a abyste se cítili jako doma, není to totéž.

Udělat skok do prvního týmu je velmi komplikovanou situací. Jste velmi mladý, chcete ukázat, že v něm můžete být, ale zároveň jste velmi nesmělý. Nejste ani tak nervózní, ale snažíte se nebýt vidět a nestát v centru pozornosti. Pochopitelně jste obklopen hvězdami a vy teprve začínáte. Začít s nimi trénovat je tedy komplikovaným pocitem. Obránce musí jít do každého souboje o míč, který je 50 na 50 a to velmi tvrdě. Zároveň však, pokud zraníte Giggse nebo Cristiana Ronalda nebo Ruuda Van Nistelrooye, no sakra.

Udělat skok do prvního týmu je velmi komplikovanou situací. Jste velmi mladý, chcete ukázat, že v něm můžete být, ale zároveň jste velmi nesmělý. Nejste ani tak nervózní, ale snažíte se nebýt vidět a nestát v centru pozornosti. Pochopitelně jste obklopen hvězdami a vy teprve začínáte. Začít s nimi trénovat je tedy komplikovaným pocitem. Obránce musí jít do každého souboje o míč, který je 50 na 50 a to velmi tvrdě. Zároveň však, pokud zraníte Giggse nebo Cristiana Ronalda nebo Ruuda Van Nistelrooye, no sakra.

Pokaždé si vzpomenu na zápas s Boltonem za Manchester United. Prohráli jsme 0:1 a to díky mé chybě. Byl to vysoký míč ve vzduchu, který jsem blbě načasoval. Chystal jsem jej odhlavičkovat, ale netrefil jsem jej. A vzpomínám si jak jej Anelka, který hrál za Bolton, zpracoval uvnitř vápna a dal gól. A tým prohrál 1:0. Bylo to v čase, kdy mi manažer dával hodně minut na hřišti a od toho momentu ta důvěra vzala za své, což se s mladými hráči, kteří se snaží získat minuty, stává. Pokud uděláte chybu, normálně o vás začne trenér pochybovat a on ve mě přestal tehdy věřit. Bylo to samozřejmě velmi těžké, protože - jak už jsem říkal - jste na místě, které není vaším domovem a vidíte jak u manažera ztrácíte důvěru, kterou jste si budoval. Nebylo to lehké. Ale nakonec jsem si s postupem času uvědomil, že díky té chybě jsem mohl přijít do Barçy a vyhrát všechny ty tituly, které jsem vyhrál.

Byl to můj agent, Arturo Canales, který za mnou přišel a řekl mi, že by se mohla vyskytnout možnost jít do Barçy. Prvně jsem byl trochu překvapený, protože jsem nehrál za Manchester United. Proč by tedy chtěli stopera, který nehraje. Pak on řekl: 'Ne, je to proto, že tě znají. Byl jsi tam spoustu let. Máš profil, který hledají a způsob, jakým hraješ. Nešel bys tam samozřejmě do základní sestavy, ale chtějí tě jako středního obránce, který by si vedl dobře v případě, že by se zranil někdo z úvodní jedenáctky.' Tak jsem řekl, že určitě půjdu. Bylo mi to jedno. Je to můj domov a jedná se o herní styl, který mi možná sedí více než Premier League. Věděl jsem, že dostanu mou šanci. Od prvního momentu jsem tak nepochyboval. Obtížné bylo přemluvit Sira Alexe Fergusona, aby mě pustil, jelikož v Anglii neexistují výkupní klauzule, takže si mohou stanovit jakoukoliv sumu, kterou chtěli.

V posledním roce u United mi Sir Alex řekl, že odehraji kolem pětadvaceti zápasů a myslím, že jsem jich odehrál 13 nebo 14, čili skoro půlku. Nesplnil svůj slib a tak jsem se mu postavil a řekl: 'Sire Alexi, cítím, že jste nesplnil svou část dohody, váš slib. Musíte vědět, že Barça se o mě zajímá. Je to můj domov a chci tam jít. Nakonec z toho byla diskuze a byla velmi obtížná. Jak jsem už říkal - nehrál jsem a bylo to velmi těžké. Měl jsem se Sirem Alexem fenomenální vztah a vždy jsem říkal, že pro mě byl jako otec. Od prvního dne se ke mě choval skvěle. Vést takovou konverzaci je pokaždé složité, protože mi koneckonců bylo 21 let a hodně mi pomohl. Zároveň jsem však cítil, že jsem u něj ztratil důvěru kvůli té chybě. Ta konverzace proběhla velmi dobře a přestup byl uzavřen relativně rychle.

Když už ale finišoval, začalo semifinále Ligy mistrů a Manchester United hrál proti Barceloně. A ať se vám to líbí nebo ne, i když už víte, že odcházíte do Barçy, zároveň chcete samo sebou bojovat za Manchester United, protože to vás v daném okamžiku zajímá. První zápas jsme hráli na Camp Nou a Vidić, který byl jedním z našich dvou stoperů, se zranil. Myslím, že měl žaludeční problémy a nemohl nastoupit. Já byl třetí stoper a tak jsem měl teoreticky na Camp Nou nastoupit. Cítil jsem se velmi nervózní a v průběhu siesty, kdy jsme měli dvě hodiny na odpočinutí před zápasem, přišel trenér do mého pokoje, což je něco, co nikdy nedělal. Řekl mi: 'Gerarde, s lítostí ti oznamuji, že kvůli tvé situaci a faktu, že dohoda je téměř hotová a odchází do Barçy, tě nenasadím. Protože kdyby jsi odehrál špatný zápas, budou moci říkat, že to je proto, že odcházíš do Barçy. Chci, abys věděl, že tě dnes nepovolám.'

Popravdě to pro mě byla velká rána, protože jsem čekal, že si zahraji a byl jsem velmi vzrušený, protože se hrálo na Camp Nou. Viděl jsem však ale i to, že tento krok znamenal, že se přestup uzavře a to pro mě bylo nejvíce důležité, neboť jsem tam chtěl jít. Nakonec jsme vyřadili Barçu a vyhráli Ligu mistrů. Odešel jsem tak tím nejlepším možným způsobem - po výhře v Premier League i Lize mistrů.

 

Zdroj: theplayerstribune.com
Foto: theplayerstribune.com

Komentáře

Martin777

top komentář
10
2018-06-03 21:05:41

Pěkné počtení ;-)

ximpp

6
2018-06-04 12:36:51

Pěkné čtení, Piquého mám rád. Vážím si jej.

Luis

5
2018-06-04 13:20:42

super čtení, díky!!!

Snoop

8
2018-06-04 15:40:09

To bude jednou prezident se vším všudy.
Super článek, díky za něj.

Dody

2
2018-06-06 11:33:55

Dlouho jsem si tento článek šetřil až budu mít více času a nakonec se to vyplatilo. Výborný článek a samozřejmě Děkuji za překlad! Až jednou Piqué skončí, tak doufám, že napíše knihu a to v podobném stylu, že se bude vyjadřovat o všem a bez cenzury i se sprostými výrazy a podobně. Hned bych si ji šel koupit!

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.