Zkrvácený nos.

Tak se ze mě stal brankář. Mezitím se stalo hodně věcí, ale toto je opravdu to, kde to začalo. Kluk, se kterým jsem hrál v mém mládežnickém týmu v Mönchengladbachu když mi bylo kolem deseti let, ho měl pořád. Nejsem si jistý proč. Byl to náš brankář a jednou se mu to stalo v průběhu zápasu. Náš trenér potřeboval dát do branky někoho jiného, ale nikomu se nechtělo. Tak jsem se tam postavil já.

Když jsem poprvé začal hrát fotbal, byl jsem útočník. Miloval jsem střílení gólů. Hrál jsem proto, abych dával branky. To mě činilo šťastným.

Takže jsem šel hrát jako brankář a ... líbilo se mi to. Nebylo to pro mě žádné velké uvědomnění nebo změna. Nezamiloval jsem se náhle do chytání, ale ... byla to zábava. A pokaždé, když jsem šel chytat, jsem se cítil více pohodlně. Spoluhráči a rodiče mi říkali, jak dobře jsem si vedl.

I přesto všechno jsem ale stále miloval pocit po vstřeleném gólu, než po jeho chycení.

Střílení - to mi dělalo radost. To jsem chtěl dělat.

Díky tomu jsem se do fotbalu poprvé zamiloval.

Doma jsme měli malou zahrádku, ale tam jsme si nesměli kopat. Takže jsme si se starším bratrem kopali v garáži našich rodičů. Můj bratr býval brankář a já na něj střílel. Tyčky jsme si udělali z krabic nebo triček nebo čehokoliv, co jsme našli ležet. Když mi bylo kolem čtyř let, můj děda (nebo Opa, jak říkáme my v Německu) mi řekl, že mi zkusí najít místo v mládežnickém systému místního klubu, Borussie Mönchengladbach. Znal tam někoho, kdo by mohl pomoci a tak jsme tam jeli spolu.

Dostal jsem se do týmu, ale byl jsem příliš mladý, abych pochopil, co to znamená být součástí klubu jako Borussia.

A určitě jsem se musel na mém prvním tréninku hodně naučit.

Jak jsem říkal, hrával jsem jenom v naší malé garáži. A tady je problém - když střílíte proti zdi, čelíte jenom jednomu směru, že? Tomu od zdi. Vždy kopete balón jedním směrem a on se vám vrátí zpátky. Neměl jsem ponětí, že na hřišti byly dvě strany a dva směry.

Dostal jsem míč, začal běžet k brance a slyším mou mámu a prarodiče, jak na mě křičí. A já si myslel: 'Páni, musí se mi na poprvé vést opravdu dobře.' Pokračoval jsem dál a oni pořád křičeli.

Dal jsem gól a někdo, kdo stál za brankou, mi řekl: 'Šel jsi špatným směrem!'

První gól nebyl zrovna perfektní.

Když si teď na to vzpomenu, směju se. Bylo mi trapně? V žádném případě! Byl jsem šťastný, že jsem skóroval. Zeptejte se mé mámy a mých prarodičů ... do dnešního dne vám řeknou: 'Marc byl tak pyšný z té branky. Nešlo mu to vymluvit.'

Nakonec jsem se naučil hrát na obě strany. 'Ok, potřebuji jít tímto směrem. Chápu.'

Nejsem si jistý, co si myslel Opa. Myslím si, že byl hlavně pyšný, že hraji za Mönchengladbach a totéž má máma a Oma. Můj táta nebyl příliš do fotbalu, ale Opa byl velkým fanouškem klubu. Takže jakmile jsem za něj začal hrát, on byl tím, který mě vezl na tréninky. Povím vám něco o Opovi. Jeho auto bylo ... bezvadné. Nezáleželo na výrobci nebo typu. Bylo bezchybné. Byl to bývalý příslušník policie - vedoucí oddělení hospodářské kriminálky.

Když jsem vyrůstal, měl jsem k Opovi blízko. Když mě vyzvednul před tréninkem, vždy měl pro mě na zadní sedačce nachystané malé pečivo z místní pekárny a já jej cestou na trénink snědl. Nezáleželo na tom, jak moc byla zima nebo jestli pršelo, on (a někdy Oma nebo má máma, pokud šly s námi) zůstal celou dobu, aby mě sledoval a byl tam. Když jsem hrál turnaje - ať už to bylo jakkoliv daleko - Opa a Oma na něj přišli a donesli svačiny pro celý tým. Nebylo to však něco jako nakrájené pomeračnce. Opa vesměs dělal jednu svačinu s rajčatem a paprikou. Většinu času to ale bylo různorodé. Ovoce, zelenina a domácí chleby pro každého.

Jakmile jsem trochu zestárl, cítil jsem se trochu trapně, když tam byli. Myslím si, že je to tak u každého dítěte, když je kolem něj jeho rodina. Snažíte se být cool nebo něco a jakýkoliv moment je příležitostí cítit, že tam nezapadáte. Nevím. Nyní se ale na to, že tam vždy byli, starali se o mě a zároveň na mě nikdy nekladli žádný tlak dívám velmi hrdě.

Když vzpomínám na ty časy, cítím se trochu nostalgicky. Opa a Oma se o mě tak dobře starali. Bydleli jenom 10 nebo 15 minut od našeho dobu a býval jsem tak šťastný, když jsem přespal u nich. Oma mi ráno chystala bílý chléb a marmeládu. Chutnal tak dobře, ale nejvíce si pamatuji, jak jsem se díky němu cítil: milovaný. Opravdu milovaný.

Tehdy Opa vždy kouříval fajfku s takovým vanilkovým tabákem. Od té doby už přestal a já nikdy nekouřil. Pořád to nesnáším, ale ... ta vůně ... miluji tu vůni. Neřekl bych, že to hezky voní. Voní to zkrátka jako ... vzpomínka. Sedával jsem Opovi na klíně - samo sebou, když jsem byl menší. Sedávali jsme spolu a on mi ukazoval rodinné fotky, nebo jsme sledovali staré filmy. Naučil mě tolika věcem, ctnostem, životním lekcím ...

Vyjma fotbalu.

To byla jediná věc, o které jsem nechtěl mluvit. On a Oma nikdy nebyli ten typ, který by chodil za trenérem, kdybych se nedostal na hřiště. A já nechtěl nikoho, aby mi říkal, jak mám hrát. Opa to věděl a tak jsme spolu hluboce o fotbale mluvili jen zřídka. Je to divné, ale bylo to něco, na co jsem chtěl přijít sám. Asi. Někdy se mi snažil říct, jak hrají ostatní brankáři: 'Měl bys to zkusit jejich způsobem.' Neslyšel jsem to. Ani jsem mu neřekl o dni, kdy mi můj trenérm v Mönchengladbachu dal ultimátum.

Jak jsem říkal, poté, co našemu brankáři začal krvácet nos jsem začal vypomáhat v brance. Chtěl jsem pokračovat ve hraní vepředu, ale mým trenérům se nelíbil způsob, jakým jsem tam hrát. Bylo to spojené s tím, že jsem neběhal tak, jak chtěli?

'Když mi bylo kolem desíti let, tak mi řekli: Vůbec nezvedáš nohy při běhání.'

'Můžeš hrát buď jako brankář pro nás nebo můžeš hrát za jiný klub.'

Nemusel jsem nad tím přemýšlet. Rozhodnutí jsem učinil hned. Kuriózně o mě zhruba ve stejném období měl zájem jiný klub, který by mě nechal hrát vepředu. Ale na tom nesešlo. Už mi nezáleželo na střelbě gólů.

Záleželo na setrvání v Mönchengladbachu.

A existoval pouze jeden jednoduchý důvod: byl to domov.

Byl to jediný klub, který jsem znal už od doby, kdy mi byly čtyři roky. Do toho se ve stejné době, kdy mi tým dal toto rozhodnutí, rozváděli mí rodiče. Má rodina se rozpadala, takže fotbal se stal ještě větší součástí mé identity, než už byl. Mönchengladbach byl skutečně mou identitou. Cesty s Opou, pečivo na zadní sedačce a ano dokonce i paprika s rajčaty a všechny ty věci, které dělal, aby mě činil šťastným. To bylo pro mě všechno.

Takže jsem nemohl odejít. Bylo mi jedno, na jaké pozici budu hrát. Střílení pro mě nebylo až tak důležité. Chtěl jsem být v Mönchengladbachu. Chtěl jsem pokračovat v hraní a naučil jsem se měnit své cíle.

Zůstal jsem a stal se brankářem.

Upřímně si myslím, že fakt, že jsem hrál vepředu, ze mě udělal odlišný druh brankáře. Na hřiště jsem se díval poněkud odlišněji a trochu jinak jsem jej i využíval. A pak jsem začal být o něco lepší než ostatní brankáři z akademie. Když je hráčům kolem čtrnácti let, Borussia dělá velkou čistku v akademii. Je to opravdu těžký okamžik. Si to představte: pořád jsme technicky děti a někdo vám řekne: 'Zkrátka tě nechceme.'

Jednou - když mi bylo 14 nebo 15 - se na mě po zápase hrozně naštval můj trenér. Nevzpomenu si, co jsem provedl nebo jakékoliv detaily. Pamatuji si jeho vztek a jak naštvaný na mě byl. Vzpomínám si jen na to, jak mi po zápase říkal, jak jsem byl špatný ... před všemi mými spoluhráči. Nikdy tak ke mě trenér předtím nemluvil.

Nasedl jsem k máme do auta a plakal. O pár dní později jsem si to uvědomil. Pomyslel jsem si: 'Jo, měl jsem špatný zápas. A musím to akceptovat.' Tento kouč věděl přesně to, na čem jsem potřeboval zapracovat. Byl na mě přísný? Samozřejmě. Upřímně si však myslím, že jsem to potřeboval. Potřeboval jsem, aby mi ukázal, co mě čeká, jestli se chci stát profesionálním fotbalistou. Potřeboval jsem se stát silnějším hráčem ... v mnoha věcech.

Myslím si, že to byl ten moment, kdy jsem se rozhodl koncentrovat a opravdu se zaměřit na fotbal. Začal jsem na sebe být velmi striktní. Nechtěl jsem se o fotbale bavit s mámou nebo Opou. Chtěl jsem na to přijít sám. Stal jsem se ještě více nezávislým. Když mi bylo 15 a už jsem mohl řídit vlastní skůtr, řekl jsem Opovi, že pro mě nemusí každý den jezdit. Při cestě na trénink jsem chtěl být sám. Byla to pro Opu těžká situace, ale přijal jí.

A přesto se stávalo, že když pršelo a já měl přesně za 10 minut odejít na trénink, zazvonil mobil.

'Chceš, abych tě vyzvedl?' říkával Opa.

'Samozřejmě. To by bylo pěkné.'

Tehdy už na mě pečivo nečekalo. Musel jsem být více profesionální.

Svou rodinu jsem tam nemohl mít ani tehdy, kdy jsem byl poprvé povolán do seniorského mužstva Mönchengladbachu. Věděl jsem, že by mě to příliš rozptylovalo. Opa fandil klubu od doby, co pamatuji. Ale nemohl jsem přestat myslet na to, jak moc by ublížilo mé mámě, kdybych nezahrál dobře a ona musela poslouchat pískot fanoušků směrem ke mě. I když na to pomyslím teď, nevím, jestli bych to dokázal zvládnout v případě, že někdy budu mít děti. Když jsem byl poprvé nominován, zbývalo osm zápasů a já na každý z nich jel sám. Potřeboval jsem na to přijít sám.

Opa však v nadcházející sezóně a v letech poté už byl na tribuně. A při mém posledním utkání za Mönchengladbach bych si nedokázal představit jej tam nemít. Nebo mou matku. Nebo rodinu mé budoucí ženy. Cítil jsem se více pohodlně a věřil v to, co jsem dělal na hřišti. Už jsem nechtěl to dělat sám.

Když jsem měl v roce 2014 šanci odejít z Borussie do FC Barcelony, bylo to obří rozhodnutí. Má rodina a klub pro mě znamenaly celý svět - jak jsem mohl jedno nebo druhé opuistit? Ale rozhodl jsem se pro přestup ze dvou důvodů. Prvním je samozřejmě herní styl. Když jsem vyrůstal v Mönchengladbachu, vždy jsem si myslel, že jediným týmem, kvůli kterému bych odešel, by byla Barcelona. Způsob, jakým si posílají míč, je skvělou příležitostí pro brankáře jako já, který hodně používá své nohy.

Ale druhý důvod přišel později. Když jsem se potkal s Andonim Zubizarretou.

Pamatuji si, jak mi můj agent říkal: 'Barcelona si s tebou chce jako první promluvit. Chtějí si udělat obrázek o tom, jaký jsi jako člověk a jak by jsi zapadl do šatny.'

Chtěli poslat Zubiho, aby se se mnou sešel. Nečekal jsem, jak moc ovlivní mé rozhodnutí. Hned od počátku, kdy jsme začali mluvit, se mnou navázal takový přirozený soucit. Vyprávěl mi o klubu, jeho historii a o své vlastní zkušenosti. Řekl mi, jak se cítil při přesunu do nového klubu a odlišného města. Ukázal mi, co to znamená být hráčem Barcelony. Byl zkrátka tak pohodovým, vřelým člověkem.

A to mě utvrdilo v tom, že potřebuji odejít a být součástí tohoto neuvěřitelného klubu. Vím, že lidé občas říkají: 'Marc ter Stegen? On je tak chladný.' Možná je to z části proto, že jsem Němec. Ale vím, jak na venek vypadám a nechci, aby mě takto lidé viděli.

Nosím barvy Barcelony s hrdostí, ale je to pro mě více než jen fotbal. Tohle město, tihle fanoušci ... nikdy se necítíte, že jste tam sám. Nemůžete být. Takhle to tady zkrátka nefunguje. Nejde se uzavřít do sebe. Nedokážete na to zkrátka přijít sám.

Když jsem poprvé přišel, tak jsem rozhodně nemohl na to přijít sám. Sotva jsem mluvil španělsky! Pamatuji si, že když jsem poprvé vstoupil do kabiny, byl jsem velmi šťastný, protože klub ve stejný moment jako mě podepsal i Ivana Rakitiće. Ten mluvil německy a uměl španělštinu ze svého působení v Seville. První měsíce tak opravdu byl mým překladatelem. Pomáhal mi, když jsem se na něco ptal a vysvětloval mi trenérovy pokyny, když jsem jim nerozumněl na 100 %. Dokonce mi pomáhal i Rafinha, který dříve v této sezóně opustil klub, jelikož jsme oba mluvili anglicky a později se přepnuli do španělštiny. Byl to můj soused v šatně a pořád si udržujeme dobré přátelství.

Chtěl jsem ale s klukama mít diskuze s hlubším významem a abych jim rozuměl. A tak jsem od svého prvního dne tam začal brát lekce ze španělštiny.

Říkáme, že jsme více než klub a nesnažím se zde dělat klubu reklamu. Ono to ale jinak říci nejde. Tady to je něco ... více.

Když jsem sledoval los skupin Ligy mistrů v roce 2016 a viděl jsem, že Barcelona bude čelit Mönchengladbachu, nevěděl jsem, co cítit. Podle mého jsem z toho zpočátku nebyl příliš šťastný.

Po oznámení jsem ale dostal zprávu od mého nejlepšího přítele v Německu, Andrého:

laughlaughlaugh

A pak jsem si pomyslel - tohle by mohla být šance vidět znova všechny doma. Ale jak zareaguje můj bývalý klub? Co řeknou fanoušci?

A když jsme přijeli, všechno bylo tak podobné, ale zároveň trošku odlišné. Poprvé jsem vstoupil na staddion skrze vstup pro hosty. Sedl jsem si do kabiny hostů, což bylo něco, co jsem předtím ve své seniorské kariéře ještě neudělal. Dokonce při nástupu na rozcvičku jsem si musel připomenout, abych vyběhl na druhou část hřiště.

Jakmile jsem to udělal, podíval jsem se na tribunu a všichni fanoušci vstali a začali mi tleskat. Byl jsem z toho velmi dojatý. Začal jsem mít husí kůži po celém těle a neudržel jsem v mých očích slzy. Osmnáct let, to je dlouhá doba. Tak dlouho jsem byl v Borussi. Byl to můj život a byl jsem pyšný na to, že mě zde fanoušci stále vítají. Ten večer při odchodu ze hřiště jsem ale cítil rozdíl. Mönchengladbach pro mě bude vždy speciální. Mönchengladbach bude vždy místem, které určilo mou kariéru a ta mi nakonec umožnila prožít si sen každého dítěte v podobě hraní na Camp Nou. Věděl jsem však, že se to změnilo. Tou dobou se z něj stal můj druhý domov.

Vím, že někteří lidé mě znají jako 'německého brankáře hrajícího za Barcelonu'. Možná mě však nyní poznají o něco lépe.

Věděli jste, že můj Opa stále nebyl na Camp Nou? Pořád mu říkám, že musí přijít ... jednoho dne přijde.

Pokud zvenku Camp Nou uvidíte staršího pána, jak krájí rajčata a papriku, pak budete vědět, že si udělal výlet.

Marc-André ter Stegen
FC Barcelona


Titulky k videu (https://www.theplayerstribune.com/en-us/articles/marc-ter-stegen-barcelona)

Zpočátku je obtížné najít něco, kde se cítíte podobně, jako doma. Když to najdete, tak to podle mého nemusíte vysvětlovat. Když se cítíte jako doma, jste doma.

Tady vjížídíme do gotické části. Obecně vzato je to zóna, která je - řekl bych - alternativní. Spousta malých míst, restaurací a lokací. Nemáte přilíš mnoho času chodit na odlišná místa, ale snažím se ve městě navštěvovat různé restaurace a rovněž jsem rád venku.

Snažím se procházet co nejvíce je to možné a toto právě teď dělám, abych objevil město.

Od počátku jsem se cítil velmi vítaný. Lidé mi to velmi ulehčili. Nemůžu být šťastnější.

 

Zdroj: theplayerstribune.com
Foto: theplayerstribune.com

Komentáře

Romca

6
2018-07-01 20:40:00

Díky! Super článek a Ter Stegena mám po tomto ještě radši :) Jinak Zubi se tady vyznamenal, stejně jak u Rakety :)

DavidP

1
2018-07-01 23:23:24

Mimochodem, Opa i Oma byli letos na El Clasicu ???? https://www.instagram.com/...

Snoop

0
2018-07-01 23:27:26

Vypadá to tak. :-)

Pajinos

0
2018-07-01 23:48:57

ano, článek byl vydán začátkem dubna a já se k němu dostal z časových důvodů až teď a nechtěl jsem jej rušit těmi dovětky v závorce jako to dělám obvykle u těch tiskovek

Snoop

1
2018-07-01 23:26:44

Super článek díky moc.
A s Marcem mě to jen utvrdilo v tom co jsem si o něm jako o člověku myslel, paráda.

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.