8. března 2018

Sny jsou srandovní, že? Proč sníme to, o čem sníme?

Můžete například říct, že uplynulý rok byl pro mě splněným snem. Vyhrála jsem Euro doma v Nizozemsku a stala se hráčkou turnaje. Podepsala jsem s Barcelonou, mým oblíbeným klubem. Sdílela jsem místo v letadle s Lionelem Messim.

Byla jmenovaná nejlepší hráčkou na světě.

Někdy je těžké to všechno jenom pobrat.

Musím však něco přiznat. Jako malá holka jsem nikdy o ničem takovém nesila. Nikdy jsem neuvažovala nad vítězstvím na Euru. Dokonce jsem se neviděla ani v dresu Nizozemska.

A nebylo to proto, že bych nechtěla o tom snít. Zkrátka jsem nemohla.

Vysvětlím to. Vyrostla jsem v malé vesničce zvané Bergen na hranicích s Německem, která má pouze pár tisíc obyvatel. Tehdy nebyl ženský fotbal v Nizozemsku tak velký, jako nyní. Dnes malé holky vidí cestu, která vede až na vrchol. Mají ženské vzory. Sní o tom, že budou hrát za Ajax, Barcelonu, Manchester City ... velkokluby.

Ale já nemohla. Všechno, co jsem věděla, bylo, že chci hrát fotbal a to pořád. Neměla jsem žádné ženské hrdinky. Nemohla jsem vzhlížet k někomu, kdo dělal to, co jsem chtěla já.

Nevěděla jsem ani to, že nizozemská ženská reprezentace vůbec existuje.

A tak jsem snila o něčem jiném. Chtěla jsem hrát za Ajax, můj oblíbený klub v Nizozemsku.

Ne za ženský, ale za mužský tým.

Vím, co si myslíte, protože lidé v mém městě mi všichni říkali totéž.

Ale vždyť jsi holka. To je nemožné.

A vím, nedávalo to moc smysl. To však ani nemuselo. Dokud jsem měla míč pod paží. Dokud jsem měla svého idola v Barceloně: Ronaldinha.

Mou první životní vzpomínkou je ta, kdy mě má máma vzala na zápas starších bratrů. Nemohla jsem se dočkat, až sama vyběhnu na hřiště, ale musela jsem počkat na to, až mi budou 4 roky. A tak jsem si vzala malý míč a hrála is sama. Tak mě začali poznávat lidé z vesnice: malá holka, která pořád běhá a kope do míče.

A když říkám pořad, tak myslím pořád. Když jsme se vrátili ve 3 hodiny ze školy a mé kamarádky si šly hrát se svými barbínami, já hrávala fotbal s mými bratry a jejich kamarády. Byli starší než já, ale vždy mě nechali se připojit k nim. Jenom jsme trénovali a bavili se. I když jsem neměla s kým hrát, pořád jsem měla svůj milovaný míč - a speciálního parťáka.

Zeď.

V tom spočívá krása fotbalu, víte? Když nemáte žádné kamarády, se kterými můžete hrát, vždy si můžete najít zeď a ta vám kamaráda udělá.

Kopávala jsem proti ní celé odpoledne. Moje máma mě musela volat domů na večeři, protože jsem byla pořád venku. Myslím si, že odtud pochází má technika, protože jsem do něj kopala tolikrát a oběma nohama.

Pravá, levá, pravá, levá, pravá.

Táta mi často říkával, 'Trénuj více levou.'

Levá, pravá, levá, levá, levá.

Zkoušela jsem spoustu různých věcí. Pamatujete si Cruyffovu otočku, kterou jsem udělala proti Belgii na Euru? Tu jsem cvičila hodně. Johan Cruyff byl pro nás všechny tady v Nizozemsku hrdina.

Ještě větším hrdinou pro mě ale byl Ronaldinho. Milovala jsem jeho styl. Pamatuji si, že v televizi běžela reklama s názvem Joga Bonito, která ukazovala jeho a další hráče dělat všechny možné triky s míčem. A tak jsem šla na Youtube a studovala jeho pohyby, abych mohla zkusit napodobit to, co dělá.

Rovněž jsem dělala hodně žonglů. Můj rekord byl nějakých 100, ale vždy jsem chtěla více. Vždy jsem se chtěla zlepšit a vyzvat sama sebe. Ten trik, který včera nefungoval, může dneska zafungovat.

V mém prvním klubu jsem hrála po boku kluků. Teď to možný zní divně, ale byla jsem opravdu šťastná, že mě takový klub sdkutečně chtěl. Znala jsem holky, které nemohly hrát fotbal s klukama a musely tak namísto toho hledat čistě ženský klub. Tolik takových týmů v Bergenu nebylo. A to je další způsob, jak jsem se na vesnici proslavila, tím, že jsem byla jediná holak mezi kluky.

Můj táta mi dělal tři nebo čtyři roky trenéra, ale vždy se ke mě choval jako k jakémukoliv jinému hráči. A mí spoluhráči věděli, že umím hrát a tak mě respektovali. Ale naši soupeři - dokonce s jejich rodiči - říkávali stejnou věc.

'A, holka na hřišti? Nemůže hrát fotbal.'

Bla bla bla.

A víte, že měli pravdu? Kluci a holky jsou odlišní. V tom věku byli o poznání rychlejší a silnější, než já. Takže nebyli zvyklí vidět, jak tahle malá holka prodribluje mezi nimi.

Někteří s tím měli problémy. Nelíbilo se jim to.

Ale jsem opravdu ráda, že jsem až do šestnácti hrála s klukama. Naučila jsem se hodně a nestala bych se jinak tak dobrou, jakou jsem. Bývalo to však i obtížné, hlavně když jsme vyhráli.

Náš tým se pochopitelně po zápase sešel na hřišti a dali jsme si placáky. Pak ale kluci šli do šatny a slavili tam spolu. Já se samozřejmě sprchovala v jiné místnosti a někdy jsem je slyšela přes zeď křičet a zpívat. A já byla mezitím ve své malé místnosti, sama a sundávala si kopačky.

Bylo to ... inu, bylo to odlišné.

Ale myslím si, že to pro mě bylo dobré. Naučilo mě to, jak i nadále bojovat za můj sen a to i když jsem byla sama. Byla to dovednost, na kterou jsem se mohla spolehnout hodně v dobách, kdy jsem byla teenager. Někdy si sama sobě kladu otázku, Jaký sen jsem následovala? Mužský tým Ajaxu? Tu cestu jsem si nedokázala představit, až se mi jednoho dne něco stala.

Dostala jsem se do národního týmu do devatenácti let.

Bylo mi pořád teprve 15 let. A vzhledem k tomu, že sídli v Amsterdamu, musela jsem opustit mou vesnici a zamířit do tohoto obřího města (no, alespoň pro mě obřího). Musela jsem opustit domov.

Žila jsem s děvčaty, kterým bylo 18 nebo 19 let. Byly jsme spoluhráčky, ale hlavně jsme si dělali každá své a tak jsem musela přijtí na spoustu věcí sama. Věcí, jako vaření a praní mého prádla. Samozřejmě jsem o tom neměla ani ponětí.

A tak jsem zavolala mámě.

Nejtěžší bylo prádlo. Mámě jsem volala jednou, ale pořád se mi nedařilo přijít na to, jak funguje pračka. Volala jsem jí znova. Volala jsem jí potřetí.

'Mami? Co mám dělat? Co jsem udělala špatně?'

Mohla bych říct, že se mi nikdy nezpralo prádlo nebo že jsem nikdy nepokazila mé vaření. Ale to by nebyla pravda. smiley

Musela jsem tam rychle vyrůst, jinak bych nepřežila. Moje první těžké období přišlo o Vánocích. Amsterdam není jako Barcelona, kde je stále slunečno. Je tam temněji. A já byla sama. Moje vesniec byla dvě a půl hodiny cesty, takže jsem jela navštívit mou rodinu a přátele. Ale jenom na den nebo dva a pak jsem zase seděla ve vlaku.

Naštěstí jsem měla své rodiče. Jsem za ně tak vděčný. Vychovali nás - mě, mé dva bratry a malou sestřičku - poklidným způsobem. Má matka byla doma a starala se o nás, můj otec hoděn pracoval. Udělali by pro nás cokoliv. Kdybych jim zavolala ve tři hodiny ráno, vzali by to. Kdybych byla v Amsterdamu a cítila se blbě, přijeli by.

Kdyby nevěřili v můj sen, nedosáhla bych toho, čeho jsem nyní dosáhla.

Přestěhování do Amsterdamu mi sebralo některé věci. Když vám je 15, může být těžké sledovat své přátele, jak dělají věci, které byste chtěla dělat, zatímco vy se pořád musíte snažit. Když jsem odcházela, mé malé sestře bylo 8 let. Máme dobrý vztah, ale neviděla jsem jí růst tak moc, jako mí bratři. Je to s náma jiné, jelikož jsem tam nikdy nebyla. Jsem si jistá, že spoustu hráčů - jak u mužů, tak u žen - se v tomhle najde.

Musíte však činit oběti. A já věděla, že chci být profesionální fotbalistkou. Brzy jsem hrála za kluby v Belgii, Německu a Švédsku. V roce 2010 jsem nastoupila na Euru do devatenácti let a rok na to jsem debutovala v hlavním týmu. V roce 2013 jsme hráli Euro ve Švédsku.

A dva roky na to jsme dosáhli na Mistrovství světa - na první, které se Nizozemsko vůbec kdy kvalifikovalo.

Oběti se nakonec vyplatí.

Byla to šílená zkušenost. Pamatuji si náš první zápas na Mistrovství světa proti Novému Zélandu v Edmontonu. Kanada, která hostila šampionát, hrála chvíli před námi a tak jsme viděli, jak moc lidí, tam bylo. Muselo jich tam být přes 40 000. My jsme byly rády jen za to, že jsme se kvalifikovaly a nyní budeme hrát na tomto skvělém stadionu, se skvělou atmosférou, spoustou lidí a soupeřem z druhé strany světa. bylo to úžasné.

Zároveň jsme však byly tak nervózní.

A i přesto jsme vyhráli, 1:0.

A já dala gól.

Dokáži si vzpomenout na jeho každý detail. Byla 33. minuta a vzpomínám si, jak šel míč do hřiště, jak ke mě běžely spoluhráčky. Nemohla jsem tomu uvěřit.

To nemohlo ani být lepší.

Postoupili jsme do osmifinále, což je poměrně velké pro zemi, která zažívá premiéru. Doma byly zápasy pozdě v noci kvůli časovému posunu. Mí přátelé a rodina zůstávali vzhůru, aby jem ohli sledovat, ale většina lidi v Nizozemsku se den na to podívala jenom na sestřih. To bylo dobré, ale nemůžu to srovnávat s tím, co se stalo o dva roky později.

Jak můžete vidět, v Nizozemsku nyní každý sleduje ženský fotbal. A pravděpodobně víte proč.

Na Euru 2013 se nám nepovedlo postoupit ze skupiny, ale tentokrát se turnaj pořádal doma v Nizozemsku. Už tehdy jsem věděla, že máme dobrou skupinu s dobrou mentalitou. Po Mistrovství světa odešla spousta holek do klubů v zahraničí. Předtím byly zvyklé hrát v Nizozemsku, což bylo dobré pro domácí soutěž, ale ne pro národní tým - pokud se chcete zlepšit, musíte hrát proti těm nejlepším v Evropě.

A tak jsem věděla, že naše úroveň bude vyšší. Ale že bychom skutečně vyhrály Euro?

Snila jsem o tom, ale ... ne, no tak.

Nikdy nezapomenu na naše první utkání proti Norsku. Předtím, než dorazil náš bus na stadion, nevěděla jsem příliš, jakou atmosféru očekávat. A pak bus odbočil za roh blízko stadionu a jediné, co jsme viděli, bylo oranžové moře. Bylo to neuvěřitelné. Oranžové trička, oranžové vlajky, oranžové šály. Oranžové všechno. Všechny jsme dostaly husí kůži.

Očekávali jsme, že to bude velké. Ale takto velké?

V ten moment jsme se každá otočily na sebe a učinily slib.

Dobrá, děvčata. Budeme hrát za nás a ukážeme jim, jak dobré jsme. Ale budeme hrát i za . Za všechny ty lidi, kteří nás přišli podpořit.

Přesně tam to celé začalo. Ten okamžik nám dal tolik síly a my jsme už o ten pocit nepřišly. Pokaždé, kdy jsme hráli, jsme všude viděli lidi v oranžové. Hodně nám to pomohlo.

Vyhráli jsme skupinu a postoupily do finále. Je pravdou, že jsme měli trochu štěstí, ale i štěstí si musíte zasloužit. Všechno bylo dobré. Měli jsme dobrý týmový duch, každý se navzájem podporoval a všichni znali své role, od útočníka základní sestavy až po brankářskou trojku. Čím dál jsme se v turnaji dostávali, tím bližší jsme si k sobě byli.

V jednom okamžiku jsem cítila, že jsme neporazitelné.

A jak se ukázalo, byly jsme.

Ve finále jsme porazily Dánsko. Náš první titul v dějinách, doma před vlastními fanoušky.

Obzvláště speciální byl pro mě jeden moment. Když jsme slavily a já měla kolem krku zlatou medaili, viděla jsem své rodiče. Věděli, jak moc jsem musela podstoupit, abych se dostala do tohoto bodu v životě. Věděla jsem, jak moc mě museli povzbuzovat, motivovat a pomáhat mi v následování mého snu.

Plakala jsem. Samozřejmě, že jsem plakala.

Plakali i oni.

Nikdy jsme neočekávali, že se to takto stane.

Byli tam i mí přátelé. To, že jsem s nimi mohla sdílet ten okamžik, bylo úžasné. Někteří z nich mi dali malou knížku, kterou vyrobili v průběhu turnaje, s obrázky a vším možným. Bylo tam znázorněno, jak sledovali turnaj oni ze své strany - jako fanoušci a jako přátelé.

Řekli mi: 'Tvůj turnaj skončil. Ale i ten náš.'

Poté se můj život stal smrští. Byla jsem jmenována hráčkou trunaje a hráčkou roku v Evropě. Už jsem měla podepsáno s Barcelonou, kde hrál Ronaldinho - brzy jsem navlékla stejný dres, který nosil on, když jsem byla mladá. A v září oznámila FIFA nominace na nejlepší hráčku na světě.

Když jsem se dozvěděla, že jsem v nominaci, bylo to už tak šílené. Pak to náš týmový manažer udělal ještě šílenější. Řešil plány pro let do Londýna a v pohodě řekl, 'No, myslím si, že poletíte ty s Messim společně.'

Chtěla jsem to zahrát v klidu, ale jinak jsem si říkal, 'Děláte si srandu?'

Nikdy na ten den nezapomenu. Cestovali jsme letadlem spolu a Messi byl opravdu milý, i když má španělština nebyla tehdy nejlepší. (Teď už chodím na hodiny a pomalu se zlepšuji.) Po zisku trofeje mi pogratuloval ... a to učinilo všechno ještě více nereálné. Bylo rovněž super, že se mnou mohli cestovat i mí rodiče a můj přítel a vidět to všechno. Nyní mohou i oni říct, že letěli na palubě s Messim.

Uvědomuji si, že mě lidé s ním srovnávají. Je to velký kompliment, ale on je hrdinou i pro mě. Je neuvěřitelné, jak je rychlý v situacích jeden na jednoho. Nebo dokonce někdy jeden na pět.

Snažím se od něj učit. Když hraje Barça, studuji, co dělá. I když nemá míč, tak jsem zvědavá, jak vytváří prostor a jak se připravuje předtím, než obdrží míč. V tomto ohledu jsme si podobní: pokud začneme driblovat, je těžké nás dohnat. Ale on je o dost lepší. Šíleně dobrý.

Bylo obrovskou poctou být jmenována nejlepší hráčkou na světě. Pokud se ale podíváte na hráče jako Messi a Cristiano Ronaldo, oni chtějí být nejlepší pořád. Cítím, že lidem mohu ukázat ještě více.

Můj život se od Eura změnil. Podle mého je nejšílenější to, jak jdu teď po ulici a lidi mě poznávají. Dokonce i v Barceloně mě zastavují Nizozemci a žádají mě o fotku. To, jak jsou pozitivní ohledně ženského fotbalu v Nizozemsku, mě vždy opravdu zahřeje u srdce.

Pamatuji si, že jsem musela bojovat proti lidem, kteří říkali, že ženský fotbal je nic. Samozřejmě nebude nikdy tak dobrý, jako mužský. Nikdy nebudeme mít stejnou rychlost nebo stejnou fyzičku. Naše hra nikd nebude tak rychlý. Ale dokážeme mít stejnou techniku. A pokud dokáže mužský fotbal nadchnout a inspirovat lidi, pak může i ženský fotbal.

Euro změnilo naprosto situaci doma. Před dvěma lety nebyly některé naše zápasy ani v TV. Nyní lidé zůstávají doma, aby je mohli sledovat.

Nyní každá malá holka ví, že Nizozemsko má ženskou reprezentaci.

Všichni cítíme, že jsme pro ně hrdinkami. Že k nám vzhlížejí. Že je dokážeme inspirovat. Že si uvědomují, jak dívka z Nizozemska dokáže vyhrát Euro a hrát za Barcelonu.

Já jsem říkávala, 'Chci být jako Ronaldinho.'

Ony nyní říkají, 'Chci být jako Vivianne Miedema.'

'Nebo Daniëlle van de Donk.'

'Nebo Lieke Martens.'

To je skutečně super.

 

Lieke Martens

 

Zdroj: theplayerstribune.com
Foto: theplayerstribune.com

Komentáře

Vobby

2
2019-05-18 13:06:48

Není ten rozhovor poněkud starý? Mám pocit, že jsem ho četl už minulý rok.

Pajinos

1
2019-05-19 09:19:48

ano, je to nahoře před začátkem zmíněno tím datem - bohužel jsem se k němu dostal až nyní a jelikož mi nepřišel v ničem neaktuální, resp. mě zajímal překlad, tak jsem se do něj pustil a tady to zveřejnil, aby tu něco vyšlo

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit.